Know more. Grow more. Do more.

Co ještě nevíte o...

01.12.2016

Šárka Cimburková je poměrně čerstvou posilou TLC týmu a zaměřuje se na češtinu pro cizince. Jednoho větrného pátečního odpoledne jsme se sešly v TLC a povídaly si o tom, co ji přivedlo k učení dospělých.

 

Pavla: Začnu klasickou otázkou. Jak dlouho pracuješ v TLC?
Šárka: V TLC pracuji od března nebo od dubna 2016.


P: Takže poměrně čerstvě. A co jsi dělala předtím?
Š: Předtím jsem učila na základní škole tady v Brně v Bohunicích češtinu a výtvarku, a češtinu pro cizince učím od listopadu 2014.


P: To bylo jinde, pro jinou jazykovku než pro TLC?
Š: Nejdřív sama soukromě potom pro jinou jazykovou školu, a vlastně od jara učím pro TLC.


P: Pracuješ tedy teď pro TLC na plný úvazek, dalo by říct?
Š: Pracuji jako OSVČ, ale mám v TLC tři kurzy.


P: A co tě vedlo k tomu opustit předchozí zaměstnání?
Š: Protože jsem tu práci; učila jsem na druhém stupni češtinu a výtvarnou výchovu, dělala už 20 let, a už jsem zapadla do jakéhosi schématu a věděla jsem, že potřebuji trošku čerstvý vítr, to je jedna věc. Dalším důvodem je to, že moje děti už jsou velké, takže můžu pokrýt ten čas, který tato práce vyžaduje a můžu být k dispozici dopoledne, a vlastně i v podvečer a večerní hodiny. I to, že jsem si musela začít ty hodiny chystat úplně jinak a musela jsem se začít vzdělávat v tomto oboru, je pro mě obrovský přínos.


P: Takže je to zase úplně jiný přístup, než ses učila na škole.
Š: Ano, vlastně dělám to stejné, co jsem dělala, ale musím na to jít z jiné stránky a je to hrozně zajímavé.


P: Studovala jsi v Brně?
Š: Ano, studovala jsem V Brně na MU na pedagogické fakultě, obor český jazyk a výtvarná výchova.


P: Chtěla jsi být vždycky učitelkou?
Š: Byly doby, kdy jsem nechtěla být učitelkou, ale v podstatě mám toto povolání ráda a máme to i určitým způsobem v rodině, učitelem byl můj dědeček, teta byla taky učitelka, tato práce se u nás tak trochu dědí. Takže jo, učím ráda, musím říct, že čím déle učím, tím raději učím.


P: Co ráda děláš kromě učení, jestli ti zbývá nějaký čas na nějaké koníčky?
Š: Kromě učení mám ráda kamarády a všechno co s tím souvisí, takže rádi jezdíme lyžovat, jezdíme na kola, rádi chodíme na výlety, takže. Mám dvě děti, které jsou v pubertě, takže to zabere hodně času, i když ne toho přímého. Mám ráda výtvarné umění, to souvisí i s tím, co jsem vystudovala.


P: Cestuješ ráda i do zahraničí?
Š: Ano, velice ráda, a věřím tomu, že teď mě čeká období, kdy budu moct cestovat právě volněji než na dovolené s dětmi za mořem, což byla vždycky taková ta klasická dovolená. Nejdříve jsem studovala, pak byla dlouhá doba těch klasických dovolených, a věřím tomu, že teď přichází ta doba, kdy se člověk může vydat tam, kam by chtěl a nemusí to být nutně typická rodinná dovolená.


P: Kam by ses třeba chtěla podívat?
Š: Určitě bych si chtěla projet celou Evropu, protože v Evropě jsem vlastně pořádně nebyla, po studiu jsem byla nějakou dobu v Kanadě, kde jsem pracovala v Torontu, dělala jsem tam klasicky au pair. Pak vlastně doba těch dětí znamenala to, že jsme měli ty klasické rodinné dovolené, takže mě opravdu láká cestovat trochu jinak a po svém.


P: V Kanadě jsi nějak více cestovala?
Š: V Kanadě jsem byla v Ontariu, byla jsem v Torontě, takže to okolí plus mínus 500 kilometrů kolem Toronta projeté mám. Jezera, Huron, přírodu okolo a podobně.


P: Ale pořád je to ještě jenom malá část.
Š: Přesně, je to zanedbatelná část.


P: Já to tam znám dobře, protože tam mám rodinu.
Š: Tak to je zajímavé, já jsem se hodně kamarádila s českou menšinou v Torontu, bylo hodně silné sokolské hnutí, hrálo se tam české divadlo, naši kamarádi byli v tom českém spolku velmi aktivní.


P: Takže zatím Evropa a pak se uvidí. Dovedeš si představit, že bys ještě začala dělat něco úplně jiného?
Š: Tato práce ke mně přišla doslova sama. Já jsem se o to jednu dobu zajímala, a nějak jsem tehdy nenašla ty kontakty a tato práce pak ke mně přišla. Takže věřím tomu, že to, co se má stát, to se stane. Ale že bych nějak výhledově si myslela, že budu učit nějakou chvilku tady toto nebo chvilku tohle a potom zase něco jiného, to tedy v úmyslu vůbec nemám. Já jsem opravdu velmi vděčná a vážím si té práce, kterou mám, s každým kurzem.


P: Takže teď jsi spokojená. A jsi třeba spokojenější, než jsi byla na té základní škole?
Š: Určitě. Určitě jsem spokojenější v tom, že to je hodně takové variabilní, z mého pohledu je ta práce víc kreativní, musím se víc chystat a víc přemýšlet o těch hodinách. Prostě jsem vypadla z takové té rutiny a musím teď i já na sobě pracovat a hodně se připravovat. Je to rozhodně živější a pestřejší.


P: Navíc, třeba člověk dostane jeden kurz, má ho půl roku nebo rok, pak dostane úplně jiné lidi. Kdežto na té základce třeba učíš stejné žáky několik let.
Š: Ano, minimálně ty čtyři roky je tam ten člověk zná. Ano, je to hezké, když vidí, jak mu jakoby rostou pod rukama, ale mně nyní asi více vyhovuje práce s dospělými lidmi, byla jsem přesycena práce s těmi dětmi. A nemyslím to vůči těm dětem nijak špatně, já si jich moc vážím a vycházela jsem s nimi moc pěkně. Ale teď si vážím toho, že zase můžu pracovat s dospělými, je to pro mě zajímavé, výzva. Dejme tomu, že to nazvu slovem výzva.


P: Takže jsi neměla nějaké problematické žáky ve škole?
Š: Vůbec ne, já na děti vůbec nemůžu říct půl křivého slova. Musela jsem se naučit učit. Musela jsem se naučit vyjít s dětmi v pubertě, to všechno jsem se za těch 20 let, co jsem tam absolvovala, naučila. A právě proto si myslím, že je to i důvod, že jsem tu práci teď mohla změnit. Protože to, co jsem měla dát já té práci, i to, co ta práce měla dát mně, si myslím, že bylo naplněno a je potřeba hledat dál a rozvíjet se dál.


P: Pomáhají ti zkušenosti ze školy, a z kontaktu s různými dětmi, které mají různé povahy, ve výchově vlastních dětí?
Š: Ano, to rozhodně, tím, že jsem si tolikrát prošla naživo ten věk dětí v té pubertě, kde jsem fakt zjistila ty mantinely, kam člověk může, kam nemůže, co musí nechat prostě plynout, v tom je moje obrovská výhoda, když jsou moje děti v tomto věku. Jednoznačně.


P: A kolik je dětem?
Š: Synovi je patnáct a dceři osmnáct, ta už jde svým vlastním životem, vlastně letos maturuje a syn se hlásí na střední školu.


P: Tak to už jsou v podstatě skoro dospělí.
Š: To ano, ale určitě byla pro mě jejich puberta méně složitá díky zkušenosti s mými žáky.


P: Co máš v plánu na příští rok?
Š: V podstatě budu ráda, když všechno zůstane tak, jak je. Když budeme zdraví, když se děti dostanou dejme tomu na školy nebo prostě půjdou si tou cestou, jak ony chtějí. Když se mi tato práce bude dařit, když bude prostě hezká odezva, a když mě bude stejně pořád bavit. Já bych chtěla, aby to všechno tak zůstalo. Kamarádi, rodina… nemám žádné převratné plány. Tak ať to tak plyne.


P: Tak já ti přeji, abys byla stále spokojená, a děkuji za příjemný rozhovor.