Know more. Grow more. Do more.

Co ještě nevíte o...

17.09.2016

S mou kolegyní Martinou Slavinskou jsme se sešly jednoho horkého sobotního odpoledne a povídaly jsme si hlavně o jejích dvou velkých zálibách, sportu a masážích.

 

 


Pavla: Začnu klasickou otázkou, jak dlouho pracuješ v TLC?
Martina: V TLC pracuji od února 2015, takže rok a něco.


P: Co jsi dělala předtím?
M: Před tím, než jsem nastoupila do TLC, jsem pracovala na pozici technical writera pro softwarovou firmu. V podstatě jsem měla na starosti technickou dokumentaci, kterou lidé, kteří ji psali, stvořili v takové angličtině, v jaké to zvládali, a ke mně a k mým kolegyním se to pak dostalo, aby se to převedlo do nějaké gramaticky správné a stylisticky přijatelné angličtiny. Předtím jsem učila angličtinu na střední škole a také v jazykovce.


P: A chtěla by ses třeba k něčemu z toho vrátit?
M: Do školství se asi vracet úplně nechci a ta softwarová firma... byl tam pěkný plat, ale že by to byla práce, kterou bych vyloženě chtěla dělat , to úplně ne. Nejsem moc velký kamarád s počítači a nesedí mi ani prostředí open space office, kde člověk nemá žádné soukromí.


P: Takže TLC je teď tvůj jediný zaměstnavatel?
M: Ano.


P: A jak se ti líbí v TLC?
M: Líbí se mi tam moc. Vyhovují mi lidi, se kterými pracuju, vyhovuje mi charakter té práce, že nesedím od-do na jednom místě, což mě ubíjí. Přestože všichni víme, jak je to cestování únavné, tak mně to docela vyhovuje. Plus opravdu všechny holky jsou tam fajn, kdykoli něco potřebuju, jsou schopny mi vyjít vstříc, jsou schopny a ochotny mi pomoci. Nikdo mě s prominutím nebuzeruje, nikdo po mně nechce žádné zbytečné papírování, nikdo nehledá žádné zbytečné problémy, nikdo mi nestojí pořád za zády, aby mě kontroloval…takže „značka ideál.“ I studenti, které mám, jsou fajn, takže si poprvé po těch letech to učení aspoň občas docela vychutnám.


P: Co ještě kromě učení tě baví?
M: Mým hlavním koníčkem je sport, nebo spíš pohyb. Potřebuju ho. Asi víš, že běhám a dělám bojové umění, takže to jsou věci, které mi zaberou v podstatě veškerý volný čas. Chtěla bych se do budoucna více věnovat i posilování, ale spíše zdravotnímu než kondičnímu - srovnávání svalových dysbalancí, umění navození správných pohybových stereotypů. Naprostá většina lidí totiž svoje tělo neumí správně používat a zbytečně si ho ničí, včetně mě. Chtěla bych si na to udělat kurz fitness instruktora se zdravotním zaměřením, ale zatím to pořád odkládám…


P: Jaký bojový sport děláš?
M: Není to bojový sport, je to bojové umění. On je v tom totiž trošičku rozdíl: bojové sporty jsou většinou mladší záležitosti zaměřené soutěžně, například kickbox. Bojová umění jsou většinou tradičnější, mají delší historii i nějakou svou filozofii, která je pro mě hodně důležitá. Dělala jsem deset let tradiční čínské Kung-fu. Jestli si vzpomínáš, jak máme v TLC u recepce tu velkou obrazovku, tak tam kdysi bylo vidět holku v červeném kimonu, jak cvičí s halapartnou.


P: Ano, to byla kolegyně? Vy jste tam něco předváděli?
M: Ano, to byla kolegyně. Já už jsem tou dobou z toho oddílu byla pryč, ale zaučovala jsem ji v něm, když k nám přišla. Takže tohle jsem dělala. V současné době se věnuji bojovému umění s názvem Systema. Je to ruský styl, pocházející asi z 10. století, zaměřený výhradně prakticky, je to o práci s člověkem. Kung-fu moc kontaktní není, tam jde spíš o sestavy, i když záleží na trenérovi, jak to pojme. Ale pokud se lidi z kung fu škol chtějí zúčastnit soubojů na závodech, většinou si musí pomoci technikami z kickboxu nebo jiných sportů, ty techniky ze sestav jsou pro tento případ téměř nepoužitelné.


P: Takže v Systemě jde o to, jestli v uvozovkách prohraješ nebo vyhraješ nějaký souboj?
M: Je to práce ve dvojicích, jde tu o nácvik určitých technik, ať už se zbraní nebo beze zbraně, ale myslím si, že o to, kdo vyhraje, úplně nejde. Můj oblíbený citát, kterým se snažím řídit, i když mi to vždycky nejde, je: 'Smyslem boje není vyhrát nebo prohrát, ale usilovat'. Já to beru tak, že tam jde mimo jiné o vnímání svého těla a o pochopení toho, jak funguje, co mi umožňuje nebo neumožňuje, kde jsou moje hranice fyzické i psychické a kam se dají posunout, jaké jsou moje silné stránky, moje slabiny nebo omezení. Z toho praktického hlediska vím, co si můžu a nemůžu dovolit vzhledem ke své tělesné konstituci, když mám partnera o 30, 50 nebo 60 kilo těžšího, což mně se na těch trénincích stává.


P: Co je na tom pro tebe nejnáročnější?
M: To je těžká otázka. Myslím si, že zde platí, že člověk je sám sobě největším nepřítelem. Většinou je to o tom zvládnout svoje emoce, svoje nálady, svůj strach, svoje ego, protože přes všechnu tu krásnou filozofii samozřejmě nechci 'prohrát', chci, aby se dařilo, a ono to kolikrát prostě zrovna nejde. Občas je hodně těžké to přijmout. Mám v sobě kus cholerika, dokážu se slušně vztekat, když mi něco nejde, jak bych chtěla. A taky i čistě praktická záležitost - když se soustředíš na práci rukama, musíš si uvědomit, kde máš nohy, to tělo funguje jako celek, ne po částech…to se mi občas ztrácí.


P: Co ti to přináší oproti Kung-fu?
M: Rozdílů mezi Kung fu a Systemou je celá řada, to bychom tu byly do zítřka :). Zmíním jich pár. Zaprvé, Systema je mnohem přirozenější. Připadá mi, že kung fu přizpůsobuje člověka technice, například tě staví do hlubokých, nízkých postojů, zatímco Systema vyloženě vychází z možností tvého těla, z naprosto přirozených zákonitostí pohybu. Samozřejmě tam musíš mít určitý správný postoj, to znamená rovná záda, abys mohla volně dýchat a dobře se pohybovat, a musíš být stabilní, ale to je pro tělo přirozené. V nízkých kung fu postojích se moc bojovat podle mě nedá. Zadruhé, výuka je v Systemě taková, že tě v podstatě učí přirozeně reagovat. Samozřejmě se učíš nějaké dané techniky, je tam určitá míra drilu, ale zároveň velký prostor pro improvizaci, zkoušení různých kombinací a variací. To ti umožňuje poznat, co ti sedí a co ti funguje a co ne, a zároveň se učíš rozeznávat, kdy co můžeš použít a kdy ne. Kung-fu je podle mě daleko víc o drilu, automatizaci, pilování, ale chybí tam rozvíjení intuitivní reakce těla. Navíc techniky, které učí, jsou jednak složité a jednak se, alespoň podle mě, vychází z předpokladu, že jedna technika bude fungovat každému člověku na každého člověka a v každé situaci. Tak to není. A zatřetí, Systema je oproti kung fu „jemná“. Je založená na principu neprotivení se síle, což v praxi znamená, že svého soupeře v podstatě nechám udělat, co chce, nezastavuju nebo neovlivňuju jeho pohyb, ale naopak ho využívám ve svůj prospěch. Což je pro člověka jako já nepochybně výhodnější, než se snažit tvrdým blokem zastavit ještě tvrdší úder. To pro mě nemůže nikdy dobře dopadnout. Kung fu mi občas připadá jako slogan „co nejde silou, to půjde ještě větší silou“. Ale je to jen můj osobní názor, nemůžu házet do jednoho pytle všechny kung fu učitele, žáky, školy. Berte mě prosím s rezervou.


P: Myslíš, že by ses dokázala ubránit?
M: To samozřejmě záleží na hodně velké spoustě okolností, ale myslím si, že kdyby to byl člověk netrénovaný, který by nepředpokládal, že já něco takového dělám a prostě se na mě někde vrhnul, tak tu šanci si dávám. Pokud by to byl člověk praktikující nějaký styl boje, třeba MMA nebo Thaibox, tak bych tu šanci nejspíš neměla. A myslím si, že je dobře, že to vím.


P: A když běháš, běháš i večer za tmy? Nemáš strach?
M: Nebojím se, když to jinak nejde, běhám i za tmy, nemám s tím problém.


P: Kolikrát týdně chodíš běhat a jaké vzdálenosti?
M: Pět až šestkrát týdně, cca 8 až 10 km. Vím, že bych měla zvolnit, tělo občas protestuje. Není to ani tak o množství zátěže, jako o její nevyváženosti, jednostrannosti. Proto chci to zdravotní posilování.


P: Takže měsíčně nějakých 120. Měříš si to nějak?
M: Ne, pro mě je to vyloženě relax, potřebuju se uvolnit, potřebuju ven, do přírody, cítit slunce, vítr, klidně déšť. Veškeré moje pokusy chodit do posilovny ztroskotaly na tom, že bych byla mezi čtyřma stěnama, což nemám ráda, takže jsem to vždycky vyřešila tak, že jsem obula tenisky a šla jsem běhat.


P: Vím o tobě, že děláš masáže. Tomu se teďka věnuješ nebo máš pauzu?
M: Chtěla bych se tomu věnovat víc, ale zatím to moc nevychází. Původně jsem totiž měla domluvené místo na masáže, měl tam být i stálý přísun klientely, ale nakonec to neklaplo a já takové prostory nemám. Navíc se neumím moc nabízet, takže zatím to dělám příležitostně a po kamarádkách.


P: Takže teď chodí lidi k tobě domů? Případně kolegy a kolegyně z TLC bys také akceptovala?
M: Ano, chodí ke mně domů a kolegy také ráda uvidím.


P: Jaké druhy masáží nabízíš?
M: Já mám zatím jen kurz sportovní a relaxační masáže, do toho dávám pár technik, které mám vyzkoušené na sobě, že fungují, víc toho nemám. Hodně mě táhnou rehabilitační věci, taping, prostě to, co pomáhá při sportu. Pro mě jako pro sportovce je masáž regenerační prostředek. Nejsem moc ten typ, který by šel do různých relaxačních, medových nebo čokoládových masáží.


P: Chystáš se třeba i na lymfatickou masáž? Ta si myslím, že je pro sportovce taky důležitá. Čokoládové a medové masáže mi připadají spíše na efekt.
M: Ano, lymfatickou masáž bych se chtěla naučit, má obrovský vliv právě na regeneraci. Čokoládové a medové masáže jsou hodně používané proti celulitidě a jsou detoxikační. Účinnost určitě mají, o tom nepochybuju, ale mě prostě nebaví patlat po klientovi med a dělat dvacet minut dokola to samé.


P: Máš nějaké plány na podzim nebo zimu?
M: Moc plánů nemám, protože vím, že kurzů jsem si nabrala docela hodně, takže to bude asi docela náročné. Uvidím, jak to bude vůbec fungovat, a pak se musím rozmyslet, jak to budu dělat dál, jestli budu přecházet na živnost anebo jak to budu řešit.


P: A na živnosti bys chtěla kombinovat masáže a učení?
M: Ano, ale ještě víc než masáže to cvičení. Chci si nechat sama pro sebe udělat od fyzioterapeutky analýzu, co se svým tělem potřebuju dělat, a mít nějaký tréninkový plán. Když budu vědět, co mám dělat se svým tělem a zažiju si to na vlastní kůži, budu vědět i u ostatních, co s nimi. Ale v dohledné době se nejspíš budu primárně věnovat učení angličtiny, to další doufám přidám později…


P: Tak já moc děkuju za rozhovor a přeji ti, ať ti všechny tvé plány vyjdou.
M: Taky děkuji.