Know more. Grow more. Do more.

Slunná Itálie a nejen to

04.03.2016

Elisa Burberi nás seznámí se svým rodným městem a poví nám, co pro ni znamená Brno.

Mým rodným městem je Domodossola, městečko o 25 tisících obyvatelích, hornaté krajské město oblasti nazývané Ossola na severu Itálie, které se nachází při cestě autem hodinu a půl od Milána a dvacet minut od hranic se Švýcarskem.  

V Domodossole je velmi krásné, nedávno zrekonstruované, historické centrum. Podmanivé náměstí Piazza Mercato je malým renesančním architektonickým klenotem s renesančními arkádami podpírajícími patronátní vilky z 15. a 16. století.  Na náměstí se každou sobotu koná tradiční trh a je také místem, kde se schází lidé každého věku. Je na něm spousta kaváren a barů, které jsou za pěkného počasí plně obsazené. Kromě toho, že je známa díky svému malému starobylému centru, je Domodossola spojnicí mezi sedmi údolími, která z města  mezi vrcholky okolních hor vyvěrají. Údolí jsou různorodá, pitoreskní, bohatá na náhorní planiny, jezera, vrcholky a ledové stěny, kde zanícení turisté, zcela učarovaní scenérií, stoicky snáší utrpení způsobená neschůdnými cestičkami a muka pro svaly a plíce.

Přímo v jedné z restaurací, která je známá z pohledů díky výhledu na údolí ležící pod ní a také díky místním kulinářským specialitám, jsem na svatbě jedné z našich společných známých poznala svého budoucího muže. Za komunismu Jindra obdržel šestiměsíční studijní povolení na cestu do Itálie... kde však zůstal dvanáct let. Kvůli tomuto „zpoždění“ byl v ČR odsouzen v nepřítomnosti k pěti letům odnětí svobody. Tímto ztratil české občanství a časem získal italské. A v Itálii provozoval své umění sochaře a designéra, což s sebou kromě těžkostí přinášelo i mnohé úspěchy.

Když jsme se v roce 1990 potkali, byl připraven vrátit se do Československa. Já, okouzlena jeho moderním způsobem myšlení, smělostí a nezávislou a všestrannou osobností, jsem ho bez váhání následovala.

Zpočátku to nebylo snadné. Český jazyk je složitý a náročný ať už po stránce gramatické, či lexikální a syntaktické, a to nezmiňuji výslovnost, která se mi ze začátku zdála opravdu nezvládnutelná.  Měla jsem také problémy se stravováním, nemohla jsem sehnat zeleninu a ovoce, na které jsem byla do té doby zvyklá, často jsem jedla „smažený sýr“, abych nemusela neustále jíst vepřové maso, výběr produktů byl v té době omezený a já, jako typická Italka, jsem se nemohla přizpůsobit. Ale jak už to bývá a jak by to asi všichni v cizí zemi měli dělat, vstřebala jsem českou kulturu všemy smysly a přijala jsem české zvyky a návyky. Můj muž, který po návratu dokončil Akademii v Praze, získal restaurátorskou licenci a naštěstí ihned začal pracovat v terénu, mi otevřel pohled na nový umělecký svět, který mě nepřestává fascinovat dosud. Moje první skupina studentů navštěvovala Institut restaurování v Litomyšli, kde Jindra získal post ředitele sochařského ateliéru a kde jsem já vyučovala italštinu zaměřenou specificky na restaurování a historii umění. Tímto byla předurčena moje kariéra učitelky mého mateřského jazyka v ČR. Po asi dvaceti letech praxe v lingvistice mohu říci, že jsem měla obrovské štěstí. Měla jsem a vždy mám studenty s nejrůznějšími potřebami:  mladé s potřebou prohloubit si znalost jazyka studovaného ve škole, podnikatele zaměstnané ve firmách s obchodními vztahy s Itálií či zaměstnanci italských firem v ČR, kteří potřebují jazykovou podporu zaměřenou na komunikaci s italskými manažery. A nakonec, a proč ne, osoby, které milují krásnou Itálii, a jsou v rozpacích, když nemohou směle oslovit číšníka v dobré italské restauraci.

Mnozí se mě ptají, jestli mi nechybí Itálie a já... nevím, už se tu cítím doma. Co mi chybí? Možná projevy srdečnosti mých krajanů, radost z bezstarostné neděle s přáteli v horách, kam jsme si vyrazili okusit polentu a klobásu a ochutnat speciální salámy a sýry, vypít si voňavé a plné víno, nadechovat se vůně vřesu a borovic. Po tom se mi stýská. Ale netrápím se. Pokud budu chtít, k tomuto všemu se mohu vrátit. Protože všechno, co mě čeká, je ještě přede mnou. 

V tuto chvíli se mi daří dobře, a to díky uspokojení, které mi přináší moje práce, a výzvám, spojeným s řemeslem mého manžela, v živoucím městě plném kultury, obtíženém starobylými i moderními poklady, možná trochu provinčním a diletantským,a to často díky neschopným byrokratům a neznalým politikům s pochybným vkusem, kteří si neuvědomují, že svým zarážejícím jednáním ohrožují důvěryhodnost moravské metropole. Brno je městem, které pokud bude správně vedeno někým, kdo bude umět využít jeho potenciál, může s předstihem předběhnout nadutou Prahu, stejně jako se pracovité Miláno vypracovalo nad arogantní Řím. Brno je živé, inteligentní, vždy ironické, mladé, v neustálém růstu.

 

                                                                                                                                             Elisa Burberi