Know more. Grow more. Do more.

TLC Teachers: Ze všech koutů světa

13.05.2018

Dagmar Volnohradská strávila rok prací a cestováním po Austrálii a zjistila, že není všechno zlato, co se třpytí.

Jak jsem jela za lepším, abych zjistila, že ono „lepší“ je v ČR aneb sny se mají plnit

  

Celý život vášnivě ráda cestuji a mám stále nové a nové destinace, sny, přání... Austrálie pro mě byla vždy dream country number one a věděla jsem, že s mou tvrdohlavostí si jasně vytčený cíl – strávit v této zemi studijně, pracovně a cestovatelsky alespoň rok – splním. Tak se také stalo, ačkoliv to pár let trvalo. V březnu 2017 jsme s přítelem zahodili doslova vše, co jsme měli (stabilní práce, byt, auto) a místo všemi očekávané hypotéky a rodiny jsme šli do nejisté budoucnosti na druhém konci světa. Zkušenost to byla krásná, ale také drahá. V České republice nás již delší dobou trápil stav „být obětí systému“, úzkoprsost některých lidí a celková rigidita. S motivací poznat rozvinutou zemi a vidět, že se vše dá dělat jinak a lépe, padlo rozhodnutí odjet co nejdříve. Jedinou možnost pro nás představovala studentská víza, předplatili jsme si tedy tři jazykové kurzy a nadšeně jsme ukončovali veškeré formality v ČR. Pro mě byl jasnou volbou Queensland, konkrétně Brisbane, kvůli přívětivějšímu počasí v nastávající zimě.

První týdny by se daly vystihnout jako zklamání dítěte, které má už přislíbenou hračku. A bohužel se v tomto duchu nesla i převážná část celého pobytu. V jazykové škole nevěděli, co s naší vysokou úrovní angličtiny chceme tak dlouhou dobu studovat (podotýkám, že dle CEFR jsme byli B2-C1), 100 odeslaných či ručně předaných CV zůstalo bez odpovědi a za australským stálým úsměvem a „no worries“ se, jak jsme brzy zjistili, neskrývá nic jiného než prázdné gesto slušnosti. Spolubydlení s osmi dalšími lidmi je poměrně náročné sousto, zvlášť pokud vás pokoj na měsíc vyjde jako dvouměsíční nájem celého bytu v ČR. Ale s tím vším jsme do toho šli a zůstali jsme silní do poslední chvíle. Nejsmutnější byl vždy moment, ve kterém nám spoustu lidí „naslibovalo“ plno věcí a my v domnění, že už se to zlomí, jsme se snažili posunout vpřed. Bohužel ten bod zlomu často spíše nenastal a to vše se promítalo i do osobního života, nehledě na všudypřítomného strašáka jménem ponorka.

 

Těžké časy mi ale přinesly spoustu zkušeností a uvědomění. Třeba mít tu možnost se i přes nepřející podmínky realizovat ve svém oboru. Ač to zní neuvěřitelně, své milované lektorství češtiny pro cizince jsem dále rozvíjela v České škole v Brisbane. Zde jsme potkali také opravdové přátele a silné osobnosti, jejichž začátky byly mnohem horší než ty naše. Ani mé druhé zaměření – rekreologie – nakonec nepřišlo vniveč. Po dvou měsících dobrovolničení jsem mohla pracovat jako instruktorka různých vodních sportů například kajaků či paddleboardů, navíc i se zodpovědností za veškerou administrativu a hladký průběh všech aktivit. Rozvážela jsem jídlo na kole přes Uber Eats, hlídala děti, obsluhovala na festivalech, hlídala dům a taky učila angličtinu. Poznala jsem spoustu úžasných lidí z celého světa, něco procestovala, spokojila se s myšlenkou, že stále budou místa, která neuvidím, a hlavně „dozrála“ na usazení se a uvědomila si, co v životě chci i jaké hodnoty mám v rodině a v ČR. Nikdy předtím pro mě však nebyly tolik aktuální a viditelné.

 

 

Rok dřiny, pocit, že nikam nepatříte, že se plně nerealizujete, že nejste vítáni a že ona země zaslíbená je vlastně spíše materiální, konzumní a dost často i bez lidí se selským rozumem, bez pracantů, bez lidí pečujících o životní prostředí i těch, kteří se snaží ve všem vidět vyšší smysl. Ve výsledku je to bohužel i země bez historického kontextu, bez vody a bez kreativity. Často je na ČR nazíráno jako na slabý stát, zejména v rámci EU, ale málokdo vidí vývoj a cestu z komunistického režimu až sem, kde jsme dnes. S bohatou historií, úžasnou přírodou, levným a kvalitním vzděláním, zdravotním systémem a lidmi, kteří umí dřít, jsou upřímní, inteligentní a bohužel i málo sebevědomí.

Jsem vděčná za to, že jsem si svůj sen neplnila po/při škole bez zkušeností a kritického myšlení, protože právě nyní jsem mohla vnímat veškeré detaily a vlivy, díky kterým si své rodné země vážím mnohem více. Jen škoda, že se nesrovnáváme v celosvětovém měřítku. V tom evropském totiž budeme vždy jen „pokulhávat“. Možná bych to vše viděla jiným prizmatem, kdybych v Austrálii nebyla v roli studenta, protože status „studentská víza“ vás automaticky vyřadí na okraj společnosti. 

Co mi ale už teď chybí, je chození bosa (a to kdekoliv), pocit, že se po vás nikdo nebude dívat, i kdybyste vyšli v pyžamu, nádherné pláže, vodní sporty, úžasné cyklostezky, stále slunná obloha, voděodolné peníze, klokani, prostorné domy, veřejná pítka a grily a závěrečné cestování po Austrálii, Novém Zélandu a Kambodži... Ale ten pocit nestability za to nestojí :).